„Základ je komunikovat,“ popisuje v rozhovoru zvukař Zbyněk Válka

Celkový zvuk živého představení ovlivňuje mnoho parametrů, jako je místo konání, zvukový charakter prostoru, PA systém, omezení hlasitosti a tak dále. Jak se vypořádáš se všemi těmito faktory?

Někdy lehko, někdy hůř. Naštěstí nepiju, takže na baru to nekončí. Vždy se v daných podmínkách snažíš udělat to nejlepší, i když jsou to mnohdy velké kompromisy. Bohužel posluchači to někdy moc nechápou. Úplně nejhorší ale je, když to nechápe ani pořadatel, který si vybral šílený prostor jen proto, že je hezký nebo něčím zajímavý, ale nezvučitelný – nebo aspoň ne zrovna stylu, který tam prosadil. Omezení hlasitosti se děje často v zahraničí a to bývá teprve zajímavé, někdy je to jen takové dozvučování. Ale zase když přijedou takto vycepovaní zvukaři ze zahraničí, tak je to pro ně ráj, když se nemusí u nás omezovat – a nemusí to a priori znamenat, že to u nás přeženou. Jen to může mít trochu koule.

Kapely poměrně často zvučí koncert v prázdném klubu. Jak zásadně se změní zvuk, když se sál naplní lidmi?

Jo tak to je něco, na co někteří slyší a někteří tuhle hlášku nemůžou vystát. Já ji vlastně už také raději nepoužívám, i když na ni někdy v duchu spoléhám. Je to totiž tak že by to prostě mělo být dobře jak s lidmi, tak bez lidí. Ono se na to totiž v místě, které neznáš, nedá moc spoléhat. Predikovat jak se to změní. Když děláš delší dobu v klubu na stejném místě tak už trochu tušíš, ale stejně tě to někdy překvapí. Na místě které neznáš někdy až nemile. Taky někdy předem nevíš kolik „tlumičů“ přijde. V základu ti ale pomůžou jen se středy a výškami. Když ale objem vzduchu bude v nepoměru lidi a odrazných ploch tak ti to nijak zásadně nepomůže.

Najdeš vhodný zvuk už při zvukové zkoušce, nebo ho ladíš nepřetržitě během celého koncertu?

Někdy je to boj až do konce a někdy pustíš svojí oblíbenou píseň, pak první úder kopáku a říkáš si: Dneska to bude paráda. Těch vlivů, které to ovlivní, je ale spousta. Někdy si nejsi jistý, ale chodí za tebou lidi a říkají, že je dneska parádní zvuk, jindy máš ze zvuku parádní pocit a stejně se najde někdo, kdo ti řekne, že to stálo za prd. Sto lidí, sto chutí.

Je opravdu zajímavé, do jaké míry se změnil vkus a očekávání lidí. Pokud jde o studiové nahrávky, zdá se, že lidé dávají přednost jednotnému zvuku. Promítl se tento fakt i do přípravy zvuku živých koncertů?

Rozhodně! A to až nemilé. Krom toho lidi často dnes poslouchají hudbu přímo z telefonu, a tak mají dost omezené spektrum. Dynamika v pravém slova smyslu toho mladším posluchačům už moc neříká. Všimni si, kolik lidí dnes nemá zábrany bavit se na koncertě v tiché pasáži i když je to vlastně zajímá, ale skoro z nich cítíš, že mají chuť jít za zvukařem postěžovat si, že je to potichu, někteří to i dělají. Ale když víš, že musíš udržet i horní úvrať dynamiky, kterou ti kapela předvedla na zvukovce tak, aby je to nesesmahlo, je to někdy těžké. Ale i s kompresory se dá ozvučit se ctí. Skvěle o tom píše třeba moravský zvukař ze staré školy Metoděj Skřeček.

Jaké špatné návyky přinášejí kapely na pódium? A naopak, na jaké špatné návyky některých zvukových inženýrů by si měly dát pozor kapely?

Kapely si většinou přinášejí otevřené pití a dávají si ho přímo na pódium. Častý neduh zvukařů pro změnu je, že na to pódium stavějí basové reproduktory a „stredovýškové“ tak nízko, že když se před ně postaví posluchači další řady už nic neslyší.

Co mohou kapely udělat pro to, aby zvukařům usnadnily život?

Základ je komunikovat. Říct svoji představu o zvuku. Pokud nemají svého zvukaře, mohou zavolat a probrat technické možnosti. Nezapomenout poslat rider. U toho je důležité, aby ho nezapomněli nadepsat názvem skupiny. Divil by ses, kolik kapel pošlete klidně i vícestránkový rider, který ovšem nemá jakýkoli podpis. Když pak na festival tiskneš deset nebo dvacet riderů a v tom tam proběhne několik anonymních stránek schémat, obrázků a požadavků, už vůbec nevíš, co k čemu patří. Z mojí praxe můžu také doporučit, že je dobré uvést termín aktualizace, a to klidně i do názvu souboru. Produkce totiž občas vytáhne rider z loňska nebo několika let nazpět a pošle ti ho v domnění, že je všechno pořád stejné, protože je to přece pořád ta samá kapela. Pak je překvápko na světě. Vezeš třeba několik monitorů a oni přijedou s In-Ear systémem a podobně.

Poradíš, jak připravit kvalitní rider? Co v něm nesmí chybět a co víš z praxe, že kapely často opomíjejí?

Jak už jsem říkal: Pojmenovat a napsat aspoň rok, ze kterého rider pochází. To se hodí už ve chvíli, když se poprvé kontaktujete. Hned víte, jestli nemáš starej rider, jinak dochází k mýlkám. Pak tam samozřejmě musíte uvést vše, co budete na pódiu potřebovat. To znamená i zásuvky včetně počtu. Můžu vzpomenout na situaci, když má někdo pedalboard a k němu čtyři adaptéry, které jsou tak velké, že vlastně potřebuje dvakrát víc děr, protože se nevejdou vedle sebe. Ono to ještě také souvisí s tím, že si to sám muzikant pak dělá komplikované. Dobře připravený muzikant vyplivne jednu zásuvku a zbytek si vyřeší u sebe.

Co si muzikant často zapomene vyřešit?

Třeba to, jestli chce k akustické kytaře i kabel a třeba jakou má mít délku. Většina zvukařů prostě nepotřebuje mít pěti- až desetimetrové kabely jack-jack, jinak zvukař v drtivé většině nachystá DI-Box bez kabelů pro nástroj. Ten by tam měl být mimochodem také uveden, pokud má kytara jack výstup. Jsou totiž i kytary s XLR výstupem. Samozřejmě pozice a počty monitoru. Pokud jezdí se zvukařem, tak uvést na něj kontakt pro přímé konzultace, a taky co všechno si přivezou s sebou. Ve velkých riderech je prostě uvedeno vše, co přivezou a vše, co potřebují. Součástí rideru by měl být poziční plán, nějaký input list a textová část s požadavky. Jo a v input listu bývají vstupy očíslovány, každý číslo znamená jeden vstup a stereo jsou dva.

Kapely si dnes často samy vyrábějí nástroje, efekty nebo používají různé mašinky objednané z druhého konce světa. Jak se ti zvučí takové netypické nástroje?

Úplně v pohodě. Jen je potřeba, aby měl muzikant aspoň představu, jak to má znít. Taková udělátka mají nezřídka kdy víc zvuků, než je v dané aranži žádoucí.

Měla by kapela, která hodně experimentuje se zvukem, dát zvukaři extra instrukce? Pokud ano, tak jaké bys ocenil?

Určitě. Všechny, které povedou ke spokojenosti kapely s nakrouceným zvukem. Hlavně ne ty od rodinných příslušníků.

Zvučíš na akcích po celé Evropě. Jak se liší úroveň v zahraničí a u nás? Všiml sis rozdílu v přístupu na východě a západě Evropy?

V zahraničí se většinou zvučí dobře, jelikož je tam kapelní zvukař častější standard. Berou tě tak jako součást kapely, no a tím že je to v zahraničí, tak se k tobě chovají podobně, jako když přijede cizí kapela k nám. Jinými slovy většinou není nic problém. Jasně, dále na východě to občas zaskřípe. Ale v globálu je přístup o lidech, ne o geografii. Technicky je na západě cítit, že to už dělají déle na vysoké úrovni. U nás už je ale taky spousta krásně vybavených míst se skvělými lidmi.