„Všechna čest knihařům!“ Marek představuje originální cédéčka z jeho dílny
Marek Košulič, zakladatel společnosti AZCD, se výrobě hudebních nosičů ...
„Vyráběli jsme CD pro jeden hardcore band a ti se s tím nepárali. Objednali digipack s CD a na potisku cédéčka byla krásně vyfocená vagina. Mně to nevadilo, ale dámy na kompletaci to odmítly balit. Takže jsme si všech 1000 ks museli do obalu naskládat u nás v kanceláři a odvézt je na foliovačku.“
Marek Košulič, zakladatel společnosti AZCD, se výrobě hudebních nosičů věnuje již dlouhých 17 let. Za tu dobu nasbíral mnoho zkušeností a realizoval nespočet originálních i bizarních zakázek. A právě o světě cédéček, vinylu, tiskařských strojů a hlavně hudby se rozpovídal v našem rozhovoru.
S výrobou jsi začal v roce 2003. To ještě hudbě kralovala cédéčka. Dnes si může každý svou oblíbenou muziku stahovat online a poslouchat ji třeba z mobilu v kapse. Čím tedy mohou CD nebo vinyl konkurovat?
Rozdílů existuje z pohledu hudebního fandy hned několik. CD, o vinylu nemluvě, nabízejí výrazně vyšší kvalitu zvuku. Umožňují vytvořit komplexní audiozáznam s mnoha vizuálními informacemi o interpretovi, které tak není třeba složitě dohledávat. Fyzické nosiče navíc udělají radost i jako dárek. A některé mohou mít časem při troše štěstí sběratelskou hodnotu.
Fyzické nosiče navíc udělají radost i jako dárek. A některé mohou mít časem při troše štěstí sběratelskou hodnotu.
Dříve si mohly nechat profesionálně vyrobit CD jen kapely, které měly svého vydavatele, nebo alespoň label. Je dnes díky internetu možné, aby měla i nezávislá kapela stejně kvalitní nosič a booklet jako profíci u velké firmy?
Jednoznačně. Vlivem nízkých výrobních nákladů si po všech stránkách profesionální nosič můžou dovolit i amatérští hudebníci. Třeba u CD má každý, kdo nenajde odvahu pořídit si aspoň 300 ks, které už se vzhledem k efektivitě nákladů vyplatí lisovat, alternativu ve vypalovaných CD-R, která lze vyrábět i v jednotkách kusů. Stejně tak u vinylů existují tzv. dubplate desky pro ty, kteří nepotřebují větší množství. Jakmile kapela pořídí nahrávku a grafiku, kterou chce svoje „dítě“ dotvořit, celou výrobu včetně dodání lze pak bez problému zajistit přes internet.
Kolik dnes stojí výroba CD i s obalem? Je vůbec možné, aby se to malé kapele, která prodá jen pár desítek nebo stovek nosičů na koncertech, vyplatilo?
CD s plody své duševní a fyzické činnosti si dnes může dovolit skutečně skoro každý. Konkrétní pořizovací náklady se vždy odvíjí od počtu kusů a konkrétního provedení obalu. Vždy však platí, že čím více kusů, tím vyšší efektivita výroby, tj. nižší náklady na výrobu jednoho kusu. A tato nepřímá úměra navíc výrazně narůstá se zvyšujícím se počtem objednaných kusů. Pokud se někdo rozhodne prodávat třeba na koncertech své CD za polovinu jeho ceny v kamenných obchodech, stačí mu doslova pár desítek prodaných kusů a bude spokojen. Kromě koncertů je účinným prodejním kanálem také vlastní nebo ideálně již zavedený e-shop. Tímto způsobem lze současně vyřešit nejen povinnost evidence tržeb a způsoby příjmu plateb, ale také nezbytné zabalení a expedici zásilek bez nutnosti celodenních výletů na poštu. Mnozí zjistili, že i tohle je jedna z mnoha výhod AZCD.
Jsou mezi CD nebo deskami rozdíly v kvalitě? Pokud ano, podle čeho poznat kvalitní výrobu?
Určitě jsou. Vše začíná již u zvukaře ve studiu a následně technika připravujícího master nahrávky. Pro dosažení dobrého výsledku je třeba respektovat, že technické parametry masteringu pro CD a vinyl se liší. Nedílnou součástí kvalitní výroby je i zodpovědný výrobce, který zná limity a specifika výroby jednotlivých typů zvukových nosičů a upozorní na možná zlepšení. Ne každý třeba ví, že z desky si dnes můžete klidně poslechnout nekvalitní mp3. Při výběru dodavatele bych proto doporučil neřídit se pouze samotnou cenou, ale zohlednit i jeho zkušenosti, profesionální přístup nebo reference od zkušenějších kolegů z hudební branže.
Kazety mají horší zvuk, člověk je musí zdlouhavě převíjet a časem se navíc opotřebovávají. Proč se tedy vracejí do módy?
Nejspíše se s ohledem na „dostupnost“ přehrávacích mechanik jedná spíše o image, o snahu interpretů odlišit se nebo mít zajímavý propagační předmět. Kazetový sexappeal nelze popřít. Navíc je na zeměkouli řada míst, kde byste se jako hudebník dychtící po popularitě bez kazet určitě neobešel.
Pokud se člověk drží technologických a rozměrových limitů, je možné opravdu kdeco
Kolik let vlastně vydrží CD, vinyly a kazety, než přestanou hrát nebo začnou zlobit?
Dalo by se říct, že všechny zvukové nosiče vydrží tak dlouho, jak dlouho s nimi člověk správně a hezky zachází. V reálu jsou však CD jako jediná prakticky nezničitelná. Jejich výhodou oproti vinylu je také nesrovnatelná časová kapacita – cca 80 minut.
Fyzický nosič je možné doprovodit zajímavě graficky zpracovaným bookletem. Musí se při jeho tvorbě člověk držet zadaných formátů, nebo je možné si nechat vyrobit album na míru přesně podle představ muzikanta?
Pokud se člověk drží technologických a rozměrových limitů, je možné opravdu kdeco.
Jaké nejzajímavější a nejsložitější desky jsi například připravoval?
Bude to možná znít tuctově, ale každá deska je zajímavá a nejsložitější. Již delší dobu platí, že muzikanti „nacpou“ velké peníze do studia a masteringu a na přípravu tiskových dat pro obal už nezbude. Potom to řeší kamarád, který si nainstaloval Photoshop a občas udělá pro kapelu plakát. Bohužel 100% platí, že tento kamarád nemá žádné ponětí o polygrafii, o jejích normách – tedy o jazyku tiskových strojů, o toleranci výsekových a řezacích nástrojů, možnostech povrchových úprav a podobně. A tak to mastí hlava nehlava, protože na monitoru to všechno vypadá skvěle. Nicméně my pak musíme ten geniální záměr dostat právě z toho monitoru na tiskové desky pro tiskárnu, vyseknout ho, složit či slepit. Tady začíná ono dobrodružství a nikdy nekončící množství detailních kontrol. Poslední dobou se třeba množí problémy s tloušťkou čar. Aby byla dobře vytištěna, musí mít nejtenčí linka tloušťku alespoň 0,2 mm, jenže na monitoru vypadá tlustě. Když ji ale zmenšíš na 0,09 mm, tak už je netisknutelná. A když jsou ty linky ve stejném fontu jako texty ke skladbám, musí se to celé přesadit. To znamená, že základní koncept je k ničemu, protože se třeba nevejde na dohodnutý počet stran.
Na které desky vzpomínáš nejraději? Uvízly ti některé v paměti?
Nejvíc vzpomínám na výrobu desky Floex – Zorya, která měla mít stříbrný obal. Grafik si vymyslel parádní metalický papír s tím, že ho prostě potiskneme standardně na ofsetové tiskárně. My jsme ale nebyli schopni navržený design vytisknout v požadované barevnosti. Metalický papír nemá dobrou savost, takže se barva na papíře hromadila a „zalévala“ detaily toho designu. Když jsme jí dali méně, tak se zase detaily nevytiskly vůbec. Nakonec někoho napadlo zkusit to na digitálním produkčním stroji – deset let zpátky už tiskly pěkně – a ono to nečekaně klapalo. I ty detaily vyšly perfektně. Potom byl sice problém s tím, že na digitální tiskárně nešlo tisknout přesně na milimetr, takže se grafika pořád posunovala. Vytisklo se toho skoro jednou tolik a museli jsme potom vybrat přesné kusy, ze kterých se vysekaly obaly.
Vybavuje se mi taky třeba deska Depresy – Morph. Její obal měl po rozložení vypadat jako pentagram. Zvládli jsme! Ale ta hromada maket našeho mistra knihaře stála dost energie a papíru, aby to fungovalo. Nejde jen o to něco vymyslet, je taky třeba to technologicky prozkoumat, aby se pak dalo vyrábět třeba 1 000 ks v perfektní kvalitě. To je to umění. Vymyslet technologický postup knihařského zpracování obalu, aby se to dalo i v té obrovské složitosti ve finále „sekat jako baťa cvičky“.
Vychytávkou byla deska Supa & Engerer – Biele noci. Obal byl standardní super jewel box, ale booklet byl tvořen 6 průhlednými fóliemi, které se potiskly texty v černé barvě. Správným vrstvením a otáčením těch fólií na sobě vznikl nápis SUPA, který tvořil titulní cover. Při přípravě jsme fólie potiskli, rozřezali, ale když jsme je vezli na kompletaci, která musela být ruční, tak se balíky rozsypaly a fólie pomíchaly. Bylo zajímavé sledovat dámy na baličce, jak skládají fólie jako puzzle, které nedává žádný smysl. Dostaly fotku finálního vizuálu, ale ne popis, jak ty fólie vrstvit a otáčet.
Vybavuje se mi taky třeba deska Depresy – Morph. Její obal měl po rozložení vypadat jako pentagram. Zvládli jsme!
Zvládáš zpracovat i poměrně bizarní zakázky. Vzpomeneš si na nějaký z náročnějších požadavků?
Úplný úlet bylo CD Pirate Swing Band – We Will Swing You. Jak už název napovídá, šlo o covery Queenů a na titulce měla být silueta Freddieho vytvořená parciálním lakem na povrchu digipacku, což je celkem běžná věc. Jenže digipack měl leskle laminovaný povrch a silueta byla na tom laminu vytvořena nanesením matného laku. První várka nebyl problém, krásná CD šla do světa. Deska šla nadračku a producent volal za půl roku, že chce dolis. Dva týdny nám trvalo, než jsme našli lesklé lamino, na kterém drží matný lak – najednou jej nebylo možné vyrobit stejně jako poprvé, i když na něm pracoval stejný člověk, stejným postupem a na stejném stroji. Silueta se vždy sloupala hned po nanesení laku. Ty bezesné noci bych nikomu nepřál. Nevěděli jsme, kde je problém, proč to napodruhé nejde. Objížděl jsem dodavatele lamina v ČR, všem to ukazoval a oni krčili rameny, že neví, co s tím. Nakonec jsme to vymysleli a já už aspoň vím, co znamená povrchové napětí plastu – potrápilo mě pak ještě vícekrát, ale už jsem byl poučen.
Na titulce měla být silueta Freddieho vytvořená parciálním lakem, což je celkem běžná věc, jenže…
Jaké nejobskurnější CD nebo desku jsi vyráběl?
Vyráběli jsme CD pro jeden hardcore band a ti se s tím nepárali. Objednali digipack s CD a na potisku cédéčka byla krásně vyfocená vagina – řeklo by se štavnatá. Mně to nevadilo, ale dámy na kompletaci to odmítly balit. Takže jsme si všech 1000 ks museli do obalu naskládat u nás v kanceláři a odvézt je na foliovačku.
Soustředíš se pouze na Česko a Slovensko, nebo máš i zahraniční klienty?
Nedávno jsme dostali zakázku na krabici do UK. Bylo to těsně před Brexitem, takže jsme vše museli zvládnout odeslat 22. března, aby balík nezůstal třeba viset na celnici. Nikdo nevěděl, co bude. Angličané ale nebyli schopni dodat konkrétní tisková data, pořád byly problémy. Co s tím? Člověk chce vyhovět, chápe, co všechno se může stát, když to nepošleme ve správný čas. Kurýrní služby jsou obrovské molochy, kde nikdo nenese za nic odpovědnost. Prostě zásilku nedoručí, vždycky najdou důvod, proč to nebylo možné a problém má jen dodavatel – tedy my. Nikoho nezajímá, že máte křest desky – nikam se nedovoláte – a když ano, tak řeknou, že to musí prověřit. U nás v ČR se ještě dá něco vykomunikovat, ale v zahraničí – a tím myslím i Slovensko – vám řeknou, že problém musí vyřešit mezinárodní oddělení spolu s danou destinací, kterému to ale trvá klidně měsíc. Francouzi potom nereagují vůbec. Je proto důležité mít odhad a zkušenosti – pokud jedete na doraz, pošlete raději kamaráda, aby zásilku vyzvedl, protože šance, že ji spedice nedoručí je 60:40. V tomto případě to s těmi krabicemi dopadlo dobře. Brexit neproběhl, a tak zásilka odešla až 29. března – to byl taky trochu bizarní zážitek o tom, jak může politika znepříjemnit výrobu CD.
Jak často spolupracuješ s metalovou nebo heavy scénou? Pro koho jsi například vyráběl desky?
Teď jsme například vyexpedovali vinyl Maniac Butchers – Barbarians, nedávno mě potěšilo znovuvydání prvních desek Master´s Hammer (Ritual, Jilemnický okultista), které jsme dělali v podobě digipacku. Vyráběli jsme desky pro Arakain, Titanic, Root, V.A.R., Destroyself, Rust2Dust, Insania, Roxor atd. Tahle jména mi uvízla v paměti, protože je znám z minulé doby. Teď už jsem starý dědek a nestíhám ty nováčky sledovat. Metalu děláme spoustu, ale některé názvy mi z hlavy vypadnou. Na naší výstavce v kanceláří leží vinyl od Bloodsucking Zombies From Outer Space z Rakouska, na který denně koukám, tak si je pamatuji. Mají moc hezký vizuál na vinyl i CD.
Vyráběli jsme desky pro Arakain, Titanic, Root, V.A.R., Destroyself, Rust2Dust, Insania, Roxor atd.
Vyrábíš také sběratelské desky, a pokud ano, tak pro koho?
Pokud sběratelskými deskami myslíš vymazlené kartonové boxy s kašírováním, kde jsou vloženy třeba 3 vinyly + 2 CD s raritními nahrávkami + tričko, stikery, postery atd., tak to dělají jen velké světové kapely, které na to mají peníze, což jde mimo nás. Tohle běžné kapely a malé labely nedělají právě proto, že ty peníze nemají. Respektive nemají spíše vizi a odvahu to zkusit. Podobné edice umíme vyrobit, ale musí být realizovány aspoň v 500 ks, aby byla cena zajímavá pro fanoušky, jinak je nikdo nekoupí. Ale napadá mě třeba deska Dary Rolins – ETC, která je vlastně sbírkou jejích, myslím 115, fotografií, ke kterým si přidala CD. To vše v sametovém obalu. Když jsem viděl, jak to lidé chtějí a líbí se jim to, tak mě to moc potěšilo. Takže sběratelské desky vlastně vyrábíme taky.
Jak je to vlastně dnes se sběratelstvím hudebních nosičů – je perspektivní, aby člověk investoval třeba do zajímavé desky a zhodnotil její cenu?
Jako u všech předmětů sběratelského zájmu, i u těchto věcí se člověk musí na trhu i v problematice nejdřív zorientovat a pak to perspektivní být může. Aktuálně je trh se second-handovými deskami dle mého názoru přehřátý, takže kupovat něco za vysokou cenu s vidinou nejistého zisku za pár let se mi jeví jako nerozum. Mnohem lepší je kupovat pro své uši s tím, že teprve čas ukáže.
Zajímavý sběratelský kousek může být také barevný nebo průhledný vinyl. Nemá to ale vliv na kvalitu hudby nebo celkovou výdrž desky?
Barevnost vinylu neovlivňuje ani jeho životnost, ani kvalitu poslechu. Barevností desky lze napomoci dosažení požadované image interpreta. Dobrý design desky nebo CD ale zvyšuje jejich atraktivnost v očích zákazníka.
Dobrý design desky nebo CD zvyšuje jejich atraktivnost v očích zákazníka
Marek Košulič, zakladatel společnosti AZCD, se výrobě hudebních nosičů ...